Historie obce Číčenice
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1335. V kronice obce Číčenice se uvádí: "Že krajina zdejší byla již v dávných dobách obydlena, o tom svědčí mnohé nálezy archeologické, v našem okolí učiněné. Tak v květnu r. 1904 na pozemku patříčím tehdejšímu knížeti J. A. Schwarzenbergovi západně od hlavní trati železniční nedaleko Strpí u lesa Černoháje odkryl J. Herda, baštýř pohanské pohřebiště, sestávající ze tří kameny ohražených hrobů, v nichž nalezeno 18 popelnice, nádoby hliněné, 2 bronzové náramky, jehlice a knoflík. Nález uložen ve schwarzenbergském museu Ohradě u Hluboké. Foto
V nejbližším sousedství na vrchu Strážce na pozemku Václava Našince, rolníka z čp. 4, čís. parc. 500, při kopání štěrku a srovnávání pozemku nalezena hliněná nádoba, snad zásobnice, jež bohužel při vykopávání se rozpadla, takže pouze části odevzdány říd. učitelem Hynkem Pohořským městskému museu ve Vodňanech (5. dubna 1906).
O osazení v době pohanské svědčí též název povýšených polí "na Bábě" směrem k Újezdci před týnskou drahou, název ten připomíná uctívání božstva "Báby" (duše předků). Zde též na obecním pozemku čís. kat. 110 vyorány tehdejším obecním kovářem Pavlem Jordánem na počátku let osmdesátých minulého století a opět na konci let devadesátých různé hliněné nádoby, z nichž ovšem oráním staly se hned střepy a pohozeny zůstaly. Mimo ně nalezeny tam i různé háhadné předměty, vše však pohozeno.
I v pozdějších dobách bylo zajisté v naší krajině živo, ježto přes Vodňany vedla od Prachatic k Písku pověstná "Zlatá stezka" k dopravě soli ze Solné komory přes Šumavu sloužící.
Ve století IV. přidrželi se vodňanští i lid okolní učení Husova a lze míti za to, že v statečných vojích Žižkových "božích bojovníků" bojoval nejeden příslušník obce naší, naši též zajisté společně s vodňanskými krváceli u Lipan.Foto
Ježto naše krajina jest jakousi přirozenou cestou z roviny budějovické k rovině vodňanské a k Písku i Plzni, byla jevištěm mnohých důležitých dějů i bitev. Z nich nejvýznačnější jest bitva u Kraví (též Krví) hory z roku 1468. Bylo to za vlády kališnického krále Jiřího z Poděbrad, proti němuž mocná šlechta česká, zapomenouc na svůj původ i zájmy vlasti, kula neustále pletichy. V jižních Čechách hlavně Rožmberkové pronásledovali od počátku stoupence husitství a činili jim škodu na majetku neustále.
Tak trpěly neustálými útoky zejména Vodňany a není divu, že dle možnosti stejnou měrou Rožmberkům splácely. Obě strany po celou řadu let dráždily se malými šarvátkami, ale ani jedni ani druzí nedoufali si se všemi silami udeřiti na pevná sídla svých protivníků. Bylo to 20. července r. 1468. Na velkém, pravidelném náměstí vodňanském bylo živo. Konal se právě trh a z celého okolí sešlo se hojně lidu venkovského, aby zde nakupovali potřeb do domácnosti a nabízeli na prodej své výrobky hospodářské. Vodňany byly jediným tržištěm v celém okolí. Do klidného zástupu smlouvajících a kupujících najednou jako když udeří blesk! Táhle a výstražně se nese hlas zvonů, oznamující nějaké nebezpečí. Všichni ve zmatku schovávají své zboží a rozutíkávají se do svých domů, jen přespolní bezradně přecházejí, marně dožadujíce se svolení k návratu, který jim zamezují brány městské, narychlo zavřené. Ze všech stran sbíhají se ozbrojenci a osazují na kvap bašty, hradby i brány městské, vytahují se a prohlížejí houfnice i těžké kusy, z klidného města míru obratem ruky stává se hrozivá pevnost. A již objevují se houfně na silnici od Číčenic prchající mužové i ženy a oznamují, že od Týna nad Vltavou blíží se velké vojsko. Poplašné zvěsti rostou. Vypráví se, že nepřátelé královi zmocnili se Týna a vypálili jeje, taktéž vzali tvrz Ouzejdec a nyní chtějí pokusiti se o Vodňany. Vodňanští nelenili a kvapně připravili se k uvítání nepřítele. Ozbrojují narychlo i lid venkovský, který se sešel na trh z okolí. Na východní straně se již ukázala četa jezdců přijíždějících k městu. Vodňanští osadí zbrojným lidem válečné vozy a v počtu asi 1200 mužů bojovných s houfnicemi a hákovnicemi vyjíždějí branou budějovickou z města. Jízda nepřátelská se zaráží a rychle se obrací na útěk. Za nimi rachotí na šedesát válečných vozů vodňanských. Dostanou se až k lesu na Kraví hoře u vesničky Strpí, když tu náhle zaleskne se to v temnu lesním blesky oštěpů a mečů nepřátelské pěchoty. Zděšení zmocní se vodňanských, když poznají, že dali se nalákati do zálohy! Marně obracejí vozy, marně pouštějí se v zoufalý boj s nenadálou přesilou. Přes čtyři sta zajatců padlo do rukou nepřítelových a na dvě stě zůstalo ležeti mrtvých. S obavami hleděli všichni vstříc dalšímu průběhu věcí. Předměstí ponechána osudu, protože na obranu jich nebylo možno pomýšleti. A také skutečně vítězný nepřítel vykonal nad nimi dílo zkázy, obrátiv je ohněm v sutiny. O město samotné se nepokusil, neboť hluboký příkop, pevné zdi a bašty přec jen byly příliš tvrdým oříškem. A k tomu ještě objevovala se už spojenecká vojska přátelských měst Písku a Tábora, která táhla Vodňanům na pomoc v nejvyšší čas. Na temeni Kraví hory ještě dnes spatřujeme hluboký, nálevkovitý dolík (dnes houštím zarostlý). V něm prý umístil Jindřich z Hradce dělo a z něho střílel na vodňanské. V lese pak velký balvan označuje místo, kde prý leží pobití vodňanští....
Ve válce třicetileté trpěly Vodňany i okolí vojskem přátel i nepřátel. Protireformace katolická prováděna byla na Vodňansku stejně bezohledně jako v celé vlasti a lid jen ztěží víry kališnické se zříkal.
R. 1729 hrozné krupobití zničilo na Vodňansku úrodu a r. 1749 táhly tudy kobylky po tři hodiny tak hustě, že bylo napolo šero.
Číčenickým tkví v paměti rok 1871, kdy vyhořela v obci současně čísla popisná 8, 7, 33 a stodola čísla 6."
