Historie obce Vitiněves
První zprávy o Vitiněvsi jsou z r. 1345, kdy zřejmě dostala i své jméno. Založil ji pravděpodobně Vít nebo Vitín, který dostal toto místo jako dar od panovníka za své zásluhy. Podle toho se obec začala jmenovat Vítova nebo Vitínova ves, později Vitíněves a Vitiněves.
Vitiněves byla obci poddanskou. Podrobněji se o jejím majiteli dozvídáme v r. 1347. Byl jím Jindřich Kamenický, který také založil oltář sv. Jana Evangelisty ve farním kostele v Nemyčevsi, se zvlášť ustaveným kaplanem. V dalším období se zde vystřídala řada majitelů a obec patřila pod různá panství. V kronice se píše např. o rodu Trčků, Smiřických a Dohalických. V letech 1623-1627 patřila obec do panství Albrechta z Valdštejna, ten ji věnoval řádu jezuitů, které po bitvě na Bílé hoře pozval do Jičína. Tím začala pro vitiněvské občany těžká doba. Velká část z nich byla nekatolíků a o řádu jezuitském bylo známo, že „přesvědčuje" o přestoupení ke katolické víře tvrdě a nelítostně. Poznali to již v r. 1626, kdy přišel do obce jezuitský páter Mathiates, navíc v doprovodu 14-ti mušketýrů. Lidé před nimi rychle zavírali své domy, ukrývali bible a další nekatolické knihy, které jezuité sbírali a ničili. Ale nic nepomohlo.
Jezuita nařídil rychtáři Menčíkovi svolat do hostince všechny muže z obce a zde je začal tvrdě přesvědčovat o nutnosti vyznávat víru katolickou. Když si mu dovolil stařec Dlouhý namítnout, že snad každý může vyznávat víru v Boha svým způsobem, fyzicky ho napadl. Dlouhého bránil místní kovář Michal Horák, což jezuitu nesmírně pobouřilo a nařídil mušketýrům, aby rychtáře, kováře a starce Dlouhého svázali a odvedli do Jičína. Když se o situaci v hostinci dozvěděli další občané, začali se shromažďovat před hostincem, se snahou zabránit odvedení výše uvedených občanů. Někteří vnikli i dovnitř, mezi nimi manželka kováře Barbora v náručí s malým synkem, která se velmi o svého muže bála. Mušketýři nakonec tři svázané muže začali odvádět k Jičínu. Následovala je většina občanů, s nimi i kovářka s dítětem, ačkoliv v hostinci svému muži slíbila, že se vrátí domů. V úvoze za dnešní železniční stanicí směrem k Hradčanům došlo k tragické události. Barbora se chtěla stále dostat mezi mušketýry ke svému muži. Jeden z vojáků se ji snažil mušketou odehnat, ale ta zasáhla místo mladé ženy jejího synka a zabila ho. Kovářka, která měla velkou sílu a ze smrti dítěte byla pološílená, se na mušketýra vrhla a na místě ho zabila.
Vojáci a jezuita, vidouc rozlícený dav vesničanů, rychle utekli. Několik našich občanů a jejich přátel z Nemyčevsi se ihned po odvedení třech zajatců směrem do Jičína do města rozjelo, aby o jednání jezuity informovali hejtmana Gerharda z Taxisu a tím zabránili uvěznění odvedených občanů. Dostalo se jim také slibu, že budou propuštěni. To ale ještě nikdo nevěděl o tragédii za obcí. Mušketýr byl v noci tajně pohřben, ale jezuita po svém neslavném návratu do města podal hejtmanovi zprávu podle svého, tj. zcela opačně než předchozí delegace občanů, a hejtman mu slíbil potrestání vzbouřenců.
Když vitiněvští poznali, že na ně přijde vojsko, začali obec opevňovat se všech stran. Na pomoc jim přišli i někteří obyvatelé sousedních obcí. Protože pole a louky byly po nebývalé dlouhé zimě s velkým množstvím sněhu, které způsobilo rozvodnění Cidliny, rozbahněné, nemohli se vojáci do obce přes ně dostat. Dva dny a dvě noci takto obyvatelé bránili obec a v Jičíně se jednalo o dalším postupu. Třetí den přijel v čele menšího oddílu vojáků vysoký úředník Albrechta z Valdštejna pan Jan Kuneš z Lukavce, který při jednání s rychtářem Menčíkem slíbil, že když začnou znovu v klidu pracovat a odstraní vybudované překážky, zajistí jim beztrestnost. Byl to šlechtic, kterému zdejší občané věřili a jeho požadavky proto splnili. Pan Kuneš ihned napsal dopis Valdštejnovi a celou situaci mu vylíčil, a to tak dobře, že vévoda, kterému se praktiky jezuitů nelíbily, vitiněvské skutečně nepotrestal.
Na místě, kde byl mušketýr zabit, postavili jezuité kříž, nejprve dřevěný, později železný na kamenném podstavci.
O této události napsal v r. 1934 hru „Vzpoura ve Vitiněsi" autor Bohumil Suchánek. Místní ochotníci ji s velkým úspěchem sehráli na návsi v r. 1934 a 1947.
Protože Obnovené řízení zemské z r. 1627 připouštělo v naší zemi jen vyznání katolické, odešla řada nekatolíků z naší obce do Polska. Mezi nimi i kovář s manželkou. Další obyvatelé postupně musili na nátlak jezuitů přestoupit na katolickou víru.
Utrpení našich občanů pokračovalo. Nebyla to jen reformace, ale také války, zejména třicetiletá. Po Valdštejnově smrti v r. 1634 již nebyl Jičín a jeho okolí chráněny před švédským vojskem, které si zde počínalo nesmírně krutě. V r. 1638 postihlo zemi ještě nebývalé sucho a hrozil hladomor. V r. 1648 konečně válka skončila, ale všechny dál tlačilo poddanství a robota. Patentem z r. 1680 byla robota snížena na 3 dny v týdnu. V r. 1773 skončilo panství jezuitů, zrušením tohoto řádu, jehož majetek byl prohlášen za státní. V r. 1781 bylo zrušeno nevolnictví.
Ve Vitiněvsi se měli sedláci lépe než v některých okolních obcích, protože od r. 1784 do r. 1785 robotu již nemusili konat. To bylo uvedeno v tzv. oboliční smlouvě, podepsané 25. 11. 1784 vrchním správcem a 2 císařskými úředníky milíčevského panství. Došlo také k parcelaci některých panských pozemků, které byly pronajaty drobným rolníkům. V celé zemi byla robota zrušena v r. 1785, ale poddanství trvalo až do září 1848.
V r. 1835 bylo milíčevské panství, vč. Vitiněvsi, prodáno hraběti Vratislavu Netolickému, v r. 1841 hraběti z Althannu, později byla majitelkou jeho dcera hraběnka Vrintsová. V r.�1839 postihl obec velký požár, jemuž zcela nebo částečně padlo za obět asi 8 hospodářských, případně i obytných budov. Velkou pomoc obci tehdy poskytl hrabě Schlik, který nechal přivézt hasičskou stříkačku z Vokšíc a sám řídil hasební práce na jižní straně obce, čímž zachránil mnoho dalších budov.
Škola v obci nikdy nebyla, protože byly nejprve školy církevní, které se stavěly u kostelů a ten byl v sousední Nemyčevsi. Děti proto již od 14. století navštěvovaly nemyčevskou školu. Školní docházka byla ve starší době problematická, děti se učily nejvíc v zimě, v ostatním období musily pomáhat rodičům při hospodářství. Do základní školy v Nemyčevsi chodí naše děti dosud (nyní jsou do ní dokonce dováženy), ačkoliv se stále více rodičů rozhoduje dávat děti do škol v Jičíně. Přitom děti z nemyčevské školy přicházejí do Jičína vždy dobře připravené a svými vědomostmi se jičínským žákům vyrovnávají.
Špatná situace pro občany byla opět v období 1. světové války. Všichni schopní muži od 18 let byli odvedeni, pro frontu se odebírali sedlákům i koně. Úroda byla pod neustálou kontrolou úřadů, bylo zavedeno přídělové hospodářství, na základní potraviny byly lístky, potravin byl stále větší nedostatek. V posledním roce války byly rekvírovány i všechny měděné a mosazné předměty.
V bojích 1. světové války padlo 20 našich občanů. Jejich jména jsou uvedena na pamětní desce, umístěné na budově dnešního obecního úřadu.
O situaci v období 1. republiky máme jen kusé zprávy, protože kronika, kterou jistě tehdejší kronikář p. Fohl psal, se ztratila. Při pozemkové reformě bylo ze Šlikova panství přiděleno drobným zemědělcům ve Vitiněvsi asi 45 ha půdy. V letech 1925-1926 bylo odvodněno 170 ha pozemků. V r. 1930 započala elektrizace obce a ustaveno elektrifikační družstvo. V r. 1934 byla postavena budova Kampeličky (nyní Obecní úřad) a slavnostně otevřena při sjezdu rodáků 21. 6. 1934. V r. 1937 byla postavena nová hasičská zbrojnice a zakoupena moderní stříkačka. Od r. 1938 se začala budovat kanalizace.
Pak přišla německá okupace a 2. světová válka. Její poslední roky popisuje p. Fohl v obecní kronice. Situace v zásobování byla stále těžší. Byly prováděny přísné kontroly zemědělské produkce a nedodržení dodávek nebo uschovávání některých produktů bylo tvrdě trestáno. Značně vzrůstala aktivita partyzánů. Němci ustupovali a vojsko před sebou hnalo transporty zubožených zajatců (našim krajem jich prošlo 70 tis.). Lidé se jim snažili pomoci jídlem, ale vzhledem k hlídajícím německým vojákům to bylo velmi obtížné a nebezpečné. Několik našich občanů pomáhalo partyzánům narušováním telefonního vedení. Stále více projížděly obcí kolony německých uprchlíků, kteří utíkali před postupujícími spojeneckými armádami. Bohužel, řada z nich stále ještě věřila ve vítězství německé armády a v brzký návrat do svých domovů. I v naší obci se musil vybavit sál Lazákova hostince postelemi a skříněmi a umístit do něho uprchlíky. Ženy dostaly nařízeno hlídat přes den obec, muži měli stavět přes most na Cidlině zábrany ze silných smrkových kmenů. Pracovali, samozřejmě, velmi pomalu a hlídající němečtí vojáci je k práci nijak nenutili, spíše hledali možnost, jak utéci. Nad obcí často přelétaly svazy anglických letadel. Někteří chlapci museli odejít na Moravu a na rakouské hranice budovat zákopy.
Dne 5. května začalo Pražské povstání a v obci se odstraňovaly německé nápisy a zavlály první československé prapory. Další se rychle šily. V Jičíně byla stále ještě německá posádka o síle 300 mužů. Dne 8. 5. projíždělo obcí nákladní auto plné ozbrojených německých vojáků. V tento den došlo k tragické události u Popovic, které byli účastni i někteří naši muži. Skupina mužů z Nemyčevsi a Vitiněvsi pod vedením kpt. Šimka odjela do Jičína, aby zde získala další pokyny revolučního vedení. V Popovicích však narazili na německé vojáky, kteří zde spravovali auto, jehož pneumatiky poškodily ostré žabky, které popovičtí rozházeli po silnici. Kpt. Šimka Němci zastřelili, ostatní zajali. Protože však nebyli ozbrojeni, po opravě auta je propustili. Tělo kpt. Šimka s sebou odvezli směrem k Tuři, kam se vrátili. Protože jim zde auto vypovědělo službu, zapálili je a v jeho troskách bylo potom tělo zastřeleného důstojníka nalezeno.
Podle pokynů z Jičína byl v obci ustaven prozatímní revoluční místní národní výbor. Do Prahy byla odvezena sbírka potravin pro bojovníky povstání. 9. 5. ještě projíždělo obcí auto s ozbrojenými Němci, kteří však již při zatýkání nekladli odpor. Následující den již do Jičína přijel předvoj Rudé armády, který byl radostně uvítán. Během 11. 5. procházel obcí ohromný zástup zajatých německých vojáků. Dne 13. 5. byl projednán postup k zajištění německého majetku v obci a provedení soupisu ukořistěných německých zbraní. Potom už nastaly dny naplněné vytouženou svobodou, ale musely se začít odstraňovat i všechny škody napáchané okupací a válkou. Ale aby té radosti bylo o něco víc, tak se již 20. 5. o pouti tančilo v hostinci u Lazáků. V srpnu byly dožínky a 2. 9. se slavilo posvícení. Z koncentračního tábora Buchenwald se po šesti letech věznění vrátil Ladislav Pour mladší.
Dne 31. 5. 1945 se konaly řádné volby národního výboru, který měl 12 členů. Předsedou byl zvolen Josef Nálevka. V obci byly 3 politické strany (KSČ, lidová a národně socialistická). Další volby do MNV se konaly již 21. 11. s tím, že všechny politické strany v obci v něm musí mít paritní zastoupení (každá strana 4 členy). Předsedou byl zvolen Bohuslav Fohl. Při volbách v r. 1946 se stal předsedou opět J. Nálevka. V říjnu bylo v obci obnoveno telefonní spojení. Členové MNV neměli lehkou práci. Řešili dodávky zemědělských produktů, vydávání potravinových lístků, rozdělování poukazů na obuv, textil a další nedostatkové zboží, zajišťovali výměnu peněz apod. Přitom docházelo ze strany občanů k častým útokům, protože každý chtěl získat co největší množství pro sebe.
V r. 1946 se začala budovat nová požární nádrž a pokračovalo se v kanalizaci. Zima byla velmi krutá. V obci začaly vznikat nové organizace (Jednotný svaz čs. zemědělců, svaz mládeže, osvětová rada, činnost oživil divadelní ochotnický soubor apod.) Při volbách v r. 1947 se stal předsedou MNV Ladislav Pour st.
Od r. 1948 ze začalo hovořit o kolektivizaci zemědělství podle sovětského vzoru a v obci vládl strach z budoucnosti. V některých okolních obcích se již zakládala první JZD.
Dne 8. června 1949 obec postihla vichřice s přívalovým deštěm a velkými kroupami, které způsobily velké škody na úrodě na polích i v sadech. V r. 1949 získala obec Endtův konfiskát za 32 tis. Kč. Velcí zemědělci musili předat traktory STS. Byl sestaven přípravný výbor Sokola. Ve volbách byl novým předsedou MNV zvolen Frant. Krejčí, který byl do této funkce zvolen i v r. 1954.
Zemědělci nemohli v r. 1950 splnit vysoké dodávky vzhledem k poškození úrody v minulém roce. Začalo se budovat veřejné osvětlení. Od 1. 6. byl pronajat Menčíkův domek v zahradě a otevřen zde zemědělský dětský útulek. V následujícím roce byl konfiskát u Kazdů předán pro potřebu vznikajícího JZD. Obec opět postihlo krupobití. Kroupy dosahovaly rozměru až 5,5 cm, a přesto, že padaly jen asi 20 minut, výsledek byl zničující. V obci byl ustaven svaz žen.
V r. 1952 vstoupila do JZD, ustaveného 4. 1. 1951, většina zemědělců. Počátky hospodaření byly těžké. Řada nespokojených rolníků opět vystoupila, byl nedostatek zemědělské techniky, protože STS neplnily své úkoly a často se stávalo, že soukromí zemědělci měli sklizeno dříve a lépe než v družstvu. Prvním předsedou JZD byl p. Čermák, dalšími p. Adamec a p. Jan Honzák. V r. 1956 byl postaven první společný kravín a teletník s drůbežárnou, v r. 1963 druhý kravín, dále pak výkrmna a odchovna vepřů a v r. 1986 velkokapacitní seník. V r. 1960 bylo provedeno sloučení Slatin, Milíčevsi, Nemyčevsi a Vitiněvsi do společného JZD „25. Únor" se sídlem ve Slatinách. Družstvo mělo 2 střediska: Slatiny-Milíčeves a Nemyčeves-Vitiněves. V r. 1962 byla jednotka v JZD 17 Kčs. V r. 1965 byla zavedena pevná odměna. Od r. 1966 se začala při zemědělských pracích používat nová moderní technika a technologie. Po r. 1990 došlo ke změně JZD, které se změnilo na družstvo vlastníků a později na Agro Slatiny a. s. Většina občanů ponechala své pozemky v nájmu družstva. Řada našich obyvatel v Agro Slatiny nadále pracuje.
V r. 1954 byla jedna z místností v budově konfiskátu adaptována na společnou prádelnu, což ušetřilo ženám v obci namáhavou práci. Zařízení bylo hojně využíváno. Bohužel ale bez údržby chátralo a ještě více budova, v níž byla prádelna umístěna. Po sloučení JZD se stav ještě zhoršil a v r. 1969 byla prádelna zrušená. V r. 1970 byl objekt odprodán JZD k provedení demolice. Na jeho místě pak byla postavena bytovka JZD a prodejna potravin.
Maminkám pomáhal dětský útulek, který stále úspěšně fungoval v domku po Menčíkových, který byl předán pro tento účel obci. Budova se postupně opravovala a upravovaly se i vnitřní prostory, „pracovití" tatínkové vyrobili pro děti houpačku, kolotoč a jiná vhodná zařízení a dětem se zde líbilo. K 15. 9. 1977 však byl útulek definitivně uzavřen, protože nevyhovoval platným hygienickým předpisům. Od r. 1980 jsou naše děti dováženy do MŠ v Milíčevsi.
Ve volbách v r. 1960 se stal předsedou MNV Zdeněk Scháňko, který pokračoval ve své funkci i po volbách 1964. V r. 1969 ho vystřídal Zdeněk Vyvial. Od r. 1977 byl předsedou MNV Jiří Fejfar. V r. 1981 se stal předsedou MNV Jan Zástava, který tuto funkci zastával až do r. 1990.
V r. 1963 v obci skončilo činnost jednatelství Státní spořitelny a budova byla kompletně předána MNV. V přízemí byla knihovna, mandl a svazácká klubovna. Od r. 1985 se budova MNV v akci „Z" postupně přestavovala do dnešní podoby. Hlavní akcí „Z" byla přestavba bývalého Lazákova hostince, který byl v r. 1959 přidělen do majetku MNV. Práce začaly v r. 1960 a jejich hlavní část skončila v r. 1971. Stará zchátralá budova byla přestavěna na nový kulturní dům s krásným sálem v prvním poschodí, s novým sociálním zařízením, bytem pro hostinského, skladem a pěkně upravenými prostorami v přízemí. V dalších letech se již prováděly pouze některé drobné dílčí úpravy. A v srpnu 1971 se již v sále konala 1. výstava gladiolů, spojená s prodejem novoborského skla. Výstava měla velký úspěch a uvedli se s ní naší zahrádkáři - společná organizace Nemyčeves-Vitiněves. Jejich výstavy gladiolů se v obci konaly až do r. 1991, kdy v budově, vrácené v restituci potomkům rodiny Lazákovy, došlo 16. 12. k požáru, který zničil střechu a první poschodí se sálem sloužícím pro tuto akci. Při požáru byla také zničena část vybavení osvětové besedy a nové stoly a židle, jimiž MNV sál vybavil. Požárem obec ztratila jediný vhodný prostor pro pořádání kulturních a společenských akcí.
V dubnu 1978 bylo v akci „Z" započato s výstavbou nové prodejny potravin Jednoty. Její kolaudace byla 2. 10. 1980 a od 20. 1. 1981 jsme v ní již mohli nakupovat. V dalších letech bylo její vybavení doplňováno a modernizováno. Prodejna nám slouží i v současné době. V r. 1981 začala výstavba rodinného domu V. Bareše a sedmi řadovek na bývalé obecní zahradě.
V r. 1983 se v obci konala Staročeská pouť, uspořádaná u příležitosti 130. výročí narození našeho slavného rodáka p. Ferdinanda Menčíka. Byli na ní také pozváni naši rodáci.
Na akci se podílely spolu s MNV všechny společenské organizace v obci.
V červnu 1982 byla ustavena Osvětová beseda, která se stala hybnou silou kulturního života v obci. Úspěšně zde pracovaly i další organizace NF, které se spolu s MNV podílely na všech akcích konaných ve Vitiněvsi (Svaz zahrádkářů, Svaz chovatelů drobného zvířectva, Svaz požární ochrany, Dohlížecí výbor jednoty, Sokol, Svaz mládeže, Český červený kříž, Svaz žen, SČSP). Velmi dobře také pracoval Sbor pro občanské záležitosti při MNV, ustavený koncem roku 1975. Brigádnicky naši občané také postavili autobusovou čekárnu, vybudovali chodníky, kanalizaci a opravili hasičskou zbrojnici. V obci byly také opraveny komunikace, a to vozovka z návsi směrem k Honzákovům a od Zástavů směrem k Chrtkovům.
V r. 1975 byla v obci provedena generální oprava elektrorozvodné sítě, včetně instalace výbojkového osvětlení. Tím pro naše občany skončily potíže, které je trápily řadu let. V r. 1977 byla zakoupena nová moderní rozhlasová ústředna a začal se budovat nový místní rozhlas. V r. 1984 nastaly potíže s transformátorem, který několikrát vyhořel. Důvodem bylo přetížení, způsobené zvýšenou spotřebou el. energie v objektech JZD. Situace byla vyřešena v r. 1987 novým trafem JZD.
V r. 1988 začali naši zahrádkáři budovat vedle hasičské zbrojnice moštárnu, kterou uvedli do provozu v r. 1991. Zařízení je dosud plně využíváno nejen členy organizace, ale i dalšími občany Vitiněvsi a širokého okolí. Prostřednictvím tzv. DOS byly pro občany zajištěny tyto služby: kadeřnické, šití oděvů, oprava obuvi, mandlování prádla, práce klempířské, tesařské, zednické, oprava elektrospotřebičů, kruponářství.
V letech 1988-1989 došlo k demolici objektů u Pourů a Langrů. V nově vzniklém prostoru se měly stavět bytovky pro nové členy JZD. Vzhledem ke změně politických poměrů v r. 1989 družstvo od svého úmyslu upustilo. V tomto prostoru bylo v dalších letech postaveno 7 rodinných domků a podnik Sauny-Dyntar. Další 4 rodinné domy si noví občané postavili na konci obce ve směru na Nemyčeves. Nové rodinné domy jsou i od Čapků směrem ke Klomfarovům, v dolní části obecní zahrady a v humnech. Nové stavební parcely se připravují na Hradčanech.
První svobodné volby do obecního zastupitelstva byly v r. 1990. Starostou byl zvolen Karel Kosejk st. Nové obecní zastupitelstvo musilo řešit restituční nároky dědiců na bývalý Lazákův hostinec, na konfiskát u Kazdů, ale i nároky rodiny T. Bati na dřevěný domek v zahradě (přestavěný manželi Kučerovými) a na část zahrady, kde v té době již měli postavený dům manželé Adamcovi.
V r. 1991 ukončil svou činnost také Svaz chovatelů drobného hosp. zvířectva, který od r. 1986 pořádal své výstavy společně s výstavami gladiolů, neboť neměl již vhodné prostory. Objekt u Langrů byl zbourán a u Kazdů vrácen v restituci.
V r. 1993 byly v obci restaurovány dvě barokní sochy. Socha anděla, stojící na návsi, a socha sv. Jana Nepomuckého za mostem přes Cidlinu. Tato socha byla zapsána do seznamu kulturních památek. V obci začalo po r. 1990 podnikat několik drobných živnostníků (autodoprava, obuvnictví, stavební profese, šití oděvů, kadeřnictví, masáže, zahradnictví apod.). Podnik na výrobu saun v r. 1993 začal stavět p. Dyntar. Volby do OZ v r. 1994 vyhrál Jiří Kubela, který úspěšně vede obec až do dnešní doby.
Své pochopení pro utrpení druhých vyjádřili občané Vitiněvsi sbírkou pro moravskou obec Troubky, postiženou povodní v roce 1997 a v ještě větším rozsahu prokázali svou solidaritu v r. 2002, kdy byla v obci provedena rozsáhlá sbírka finanční i hmotná na pomoc obci Hořín, postižené rovněž katastrofální povodní.
V r. 1997 oslavil náš hasičský sbor slavnostním způsobem 100 let od svého založení.
V následujícím roce byla opravena hasičská zbrojnice a stříkačka. V r. 1998 vybudoval Telecom nové telefonní vedení zemními kabely a další občané si mohli nechat zřídit v bytech telefony. Vzhledem ke stále většímu nedostatku vody na Hradčanech nechal zde OÚ provést v r. 1998 až 2000 zkušební vrty, které však nepřinesly požadovaný efekt. P. Dyntar rozšířil svůj podnik další výstavbou. Byl dokončen chodník k nádraží.
Zemědělské družstvo zrušilo v r. 1998 v obci oba kravíny. V r. 2000-2002 se řešil spor obce a družstva, jehož předmětem bylo rozšíření chovu vepřů v objektech ve Vitiněvsi. Bylo provedeno i jakési „referendum", jehož výsledek ukázal, že je obec v této otázce rozdělena na dvě části. Vzhledem k trvajícímu zápornému stanovisku převážné části zastupitelů bylo nakonec od tohoto záměru upuštěno.
Hlavním úkolem obecního zastupitelstva byla v té době plynofikace obce. Na její provedení se Vitiněves spojila se Slatinami, Milíčevsí, Nemyčevsí a Jičíněvsí. V r. 1999-2000 byla zpracována projektová dokumentace, byly prodány akcie, které OÚ vlastnil, a požádáno o státní dotaci, kterou jsme obdrželi ve výši 1 450 100 Kč. Firma Albrecht Mostek, která vyhrála výběrové řízení, zahájila v červnu 2001 stavební práce. Bylo také oploceno hřiště u řeky a instalováno dopravní zrcadlo u zahrady p. Jiřího Fejfara. Pro lepší poslech místního rozhlasu byly instalovány nové reproduktory. V r. 2002 byl dokončen územní plán obce. V budově OÚ byla upravena zasedací místnost, která slouží i pro volby. V r. 2003 byla dokončena plynofikace a OÚ měl snahu, aby se co nejvíce domácností na plyn napojilo. Proto všem majitelům objektů, kteří tento úkol splnili, poskytl finanční příspěvek 10 tis. Kč. Zakoupil také novou stříkačku pro požární sbor.
V r. 2004 byla zahájena příprava na vybudování vodovodu pro Hradčana a Malou Stranu, napojením na stávající vodovod v Popovicích. Krajský úřad nám poskytl dotaci ve výši 300 tis. Kč na projektovou dokumentaci. Firma Albrecht Mostek, která i zde vyhrála výběrové řízení, začala ještě na podzim s výkopovými pracemi. Výstavba vodovodu a přečerpávací stanice mohla pokračovat, protože obec obdržela v r 2005 od KÚ dotaci ve výši 5 682 000 Kč. V srpnu se již prováděly přípojky k jednotlivým domům, které si občané hradili sami. Celková hodnota díla činí 8 517 213 Kč. Kolaudace byla provedena 10. 1. 2006. Otázka nedostatku vody tím ale není vyřešena, protože se s tímto problémem začíná potýkat další část občanů, zejména v horní části obce, směrem k Nemyčevsi.
Obecní úřad nechal vypracovat návrh na znak a vlajku obce u Mgr. Jana Tejkala, který byl schválen v dubnu 2006. Příslušné doklady převzal starosta J. Kubela od předsedy Poslanecké sněmovny. Znak je umístěn na průčelí budovy OÚ, vlajka je v zasedací místnosti OÚ.
V r. 2005 začali naši občané třídit odpad. Na návsi byly postaveny kontejnery na PET láhve, papír a sklo. Plasty z domácností se sbírají do zvláštních pytlů a předávají se k odvozu do skladu obecního úřadu.
V r. 2006 byl také vybudován nový chodník od Hercíků k obecnímu úřadu a před domem Noskových, opraven chodník od Fejfarů ke Kopalovům a postaven chodník před novým domem manželů Kopalových ml. Byl zhotoven letecký snímek obce, který si mohli občané zakoupit, historický snímek a údaje o Vitiněvsi byly umístěny do kalendáře věnovaného obcím Jičínska. Pro zlepšení činnosti OÚ byl zakoupen nový počítač, bubnová sekačka a výsuvný hliníkový žebřík. Nejdůležitější akcí, kterou potřebuje obecní úřad zajistit, je vybudování kanalizace podle současných předpisů. Na tuto akci mu však chybí finanční prostředky a pomoci může jen dotace.
V r. 2005 byla upravena nákladem 49 600 Kč místnost v přízemí budovy OÚ, kde byla umístěna knihovna, která však již delší dobu nevyvíjela žádnou činnost. Nová knihovnice paní Z. Lejsková se rozhodla probudit ji ze spánku. Slavnostní otevření, za účasti zástupkyně Městské knihovny v Jičíně, starosty a občanů, se konalo 31. 8. 2005. V r. 2006 byla knihovna vybavena veřejným internetem, přístupným všem občanům.
V zimě 2006 vstoupila Vitiněves do svazku obcí Mariánská zahrada. Ten byl založen dne 16. 7. 2004 obcemi na území barokně komponované krajiny bývalého panství Schliků. Sdružuje svoje členy na základě spolupráce při uskutečňování rozvoje venkova. Základním cílem je udržení, obnova a rozvoj místních kulturních a společenských tradic, životního stylu, pospolitosti venkovského obyvatelstva, obnova a rozvoj obcí, spolupráce s obdobnými subjekty v zahraničí a propagace svazku obcí a jeho zájmového území.
Poslední akcí v obci, uspořádané právě v duchu cílů Mariánské zahrady, bylo 21. 4. 2007 vysázení březové aleje podél cesty ke Starému Místu za velké účasti našich občanů i přespolních.
