Historie obce Alojzov
Bohatší pozůstatky jsou ovšem z mladší doby kamenné, z doby bronzové a z dob germánského a raně slovanského období.
V minulosti pracovali v okolí či na místě dnešního Alojzova obyvatelé sousedních a mnohem starších zaniklých obcí. Byli to jednak obyvatelé obcí Mitrovic s Mitrovem – nejspíše dvorem, která zanikla jihovýchodně od Alojzova za uherských válek v druhé polovině 15. století. Dále obyvatelé, ve stejné době zaniklé, Lhoty, která ležela mezi Alojzovem a Myslejovicemi. Po zániku těchto vsí pracovali na alojzovském území obyvatelé dnes známých Určic a Seloutek, které známe již přes pět století. Od roku 1595 byly součástí rozsáhlého lichtenštejnského panství, kam na konci 18. století patřila značná část dnešního Prostějovska. V této době začíná opět zájem o nové osídlení katastru pozdějšího Alojzova. Druhá polovina 18. století přinesla rozvoj zemědělské výroby, protože se poměrně rychle rozrostl počet obyvatel ve městech i na vesnicích.
Posledním impulsem který ovlivnil obyvatelstvo na Prostějovsku bylo zrušení nevolnictví roku 1781. To vytvořilo podmínky pro pohyb obyvatelstva a případný odchod z vesnic. Chudí vesničané se začali organizovat a hledali východisko ze své těžké situace. Na místě zaniklých vsí Mitrova, Mitrůvek a Lhoty ležely neobdělávané polnosti. I když půda ležela ve vyšších polohách než např. Určice, upjala se k nim pozornost těchto lidí. Od roku 1782 byl plumlovský úřad nucen zabývat se několika žádostmi o přidělení pozemků na výstavbu obytných domů a hospodářských usedlostí v oblasti ležící na spojovací cestě z Myslejovic, Kobylniček do Prostějova. Již v červenci 1782 byla krajským úřadem v Olomouci vyslána na místo komise, která provedla šetření a sdělila své závěry guberniálnímu úřadu do Brna, aby určil pro nové usedlíky robotní povinnosti. Velmi silným impulsem, který vedl k tomu, že plumlovský úřad vyslovil souhlas s touto žádostí a doporučil ji knížeti Aloisi z Lichtenšteinu, byla obava z odchodu vesnické chudiny na jiná panství, čímž by se velkostatky ochudily o levnou pracovní sílu.
Dne 20.března 1783 doporučil plumlovský úřad knížeti Lichtenštinovi, aby povolil na "Robově louce" zřídit osadu. Plumlovský úřad navrhnul, aby se jmenovala po Aloisov podle panujícího knížete. Nakonec bylo dovoleno postavit 27 domků a hospodářských stavení pro domkáře a 1 domek pro obecního pastýře. Všichni noví osadníci si měli usedlosti postavit vlastním nákladem a stali se jejich držiteli s dědičným právem a s povinnostmi vykonávat 26 dnů pěší roboty za rok a odvádět roční činži 1 zlatý 15 krejcarů. Dne 25.října 1783 byla již téměř celá osada postavena. Od roku 1784 začaly pro alojzovské běžné povinnosti, především robotní závazek vůči vrchnosti. Alojzovští však měli i další povinnosti vyplývající z vlastního budování osady. Pro stavbu museli nakoupit dříví z panských lesů čímž se značně zadlužili. Pozemky ovšem nedávaly dostatečné možnosti k rozvoji zemědělské výroby. Roku 1783 získali alojzovští právo pást spolu s Určickými dobytek na pastvě, která byla Určickým poskytnuta vrchností roku 1777. Přes všechna omezení si již v polovině osmdesátých let postavili alojzovští na návsi kapličku P.Marie, která sloužila i jakozvonička. V lednu 1792 se vrchnost smířila s tím, že alojzovští přeměnili půdu za humny, která byla porostlá křovinami, na polnosti. Museli ovšem začít platit daně a poplatky z převodů pozemků. Zadlužení mělo za následek, že alojzovští museli vyhledávat práci v okolí, aby splatili své dluhy osamostatnili svá hospodářství. V průběhu 19. století k možnosti zaměstnání při stupoval rozvíjející se průmysl zejména v Plumlově a Prostějově.
První polovina 19.století znamenala pro alojzovské poměrně obtížné zajišťování obživy z malých výměr polí i z těžké a namáhavé námezdní práce v okolí. K tomu přistupovala až do roku 1848 robotní povinnost, která byla pro alojzovské dalším břemenem. Revoluční léta 1848–49 přinesla nejen zrušení roboty a poddanství, ale také likvidaci dosavadní správy. V rámci nové státní správy se Alojzov stal součástí obce Seloutek, s níž pak sdílel osudy až do roku 1922 a staly se součástí nově vzniklého okresu Prostějov. Alojzovští začali zakupovat pozemky z katastru Určic a tak byl roku 1922 proveden posun katastrálního rozmezí mezi Alojzovem a Určicemi. Podnikání alojzovských obyvatel zbrzdila roku 1866 prusko-rakouská válka. Rozvoj obce zpomalil také velký požár Alojzova 13.září 1888. Shořelo 28 stavení. Přičinlivost a pracovitost předků, která vedla přes poměrně malou výměru původních pozemků přikupováním polností k lepšímu stavu hospodářství, byla silně změněna koncem 19. a na počátku 20. století rozvojem průmyslu, který hledal jak pracovní síly do svých provozů, tak zejména domácké dělníky. V Určicích byla škola a od roku 1870 i pošta a to i přes to, že z Alojzova do Určic vedla pouze nezpevněná cesta. Zdravotní obvod byl ovšem až ve Smržicích. Roku 1911 byl Alojzov, jako i celé okolí, postižen krupobitím, které zničilo část úrody. Alojzov byl ovlivněn i 1. světovou válkou. Do Alojzova nestihla být zavedena elektřina z prostějovské elektrárny. Celkově začal Alojzov zaostávat a snížila se už tak nízká životní úroveň obyvatel.
V roce 1919 byly v Alojzově do nového zastupitelstva v Seloutkách zvoleni čtyři českoslovenští socialisté a jeden sociální demokrat. Nově vyvíjené snahy o osamostatnění obce dosáhly svého cíle a roku 1922 byl Alojzov oddělen od Seloutek. Od roku 1922 měřil katastr obce přes 464 hektarů. Kromě osamostatnění obce se postavení Alojzova nezměnilo. I nadále patřil k farnosti v Určicích a děti chodily také do školy do Určic. V Určicích ovšem vznikl zdravotní obvod, ke kterému začal patřit i Alojzov. Bylo to mnohem blíž než do Smržic. To byla jediná změna ke které došlo.
V září 1923 se poprvé konaly volby do obecního zastupitelstva. Starostou byl zvolen František Sklenář. Jako náměstek byl zvolen Martin Soldán, který krátce na to převzal starostenský úřad a udržel si jej až do roku 1938. Soldánovi patřil v té době jediný průmyslový podnik v obci – pískovcový lom, který v třicátých letech zaměstnával 10 dělníků. První zpráva o lomu je z roku 1886. Soldán vlastnil též obchod se stavebním dřívím. Jinak byly v Alojzově ještě dva obchody se smíšeným zbožím a hostinec Aloise Cáska, který se zabýval též řeznictvím. Možnosti zaměstnání mimo obec se poněkud zlepšily po zavedení autobusové dopravy do Prostějova. Zavedl ji soukromník E. Beloni z Dětkovic od 1. ledna 1924. Trasa byla v podstatě stejná jako dnes: Z Kobylniček, přes Myslejovice, Alojzov a Určice do Prostějova. Bylo tím alojzovským umožněno dostat se za 3 Kč do Prostějova a zpět za každého počasí. Roku 1928 vystřídala soukromou dopravu doprava státní. Největší změnou v životě obce byla elektrifikace. Došlo k ní roku 1927. Obec se tím ovšem velice zadlužila. Roku 1933 měla dluh 73 000 Kč. V obci byla založena knihovna. Knihovníkem byl Josef Marcián. Roku 1931 měla knihovna přes 800 svazků. V roce 1924 byla založena obecní kronika vedená v letech 1924-1932 Richardem Žákem.
Nejvýznamnějším spolkem se stal sbor dobrovolných hasičů, který vznikl roku 1924. V roce 1925 postavil hasičské skladiště a následujícího roku zakoupil i motorovou stříkačku. Místní rybníček na návsi si pronajal rybářský svaz z Prostějova a vysadil v něm ryby. Roku 1930 měl Alojzov 282 obyvatel. Ve volbách roku 1935 přibylo voličů Komunistické strany Československa. Ve volbách roku 1938 již nekandidoval stávající starosta Martin Soldán a byl vystřídán Františkem Sosíkem.
Do hospodářských poměrů v obci zasáhla druhá světová válka. Bylo zavedeno povinné odvádění potravin i dobytka. V Alojzově byly provedeny dvě hospodářské kontroly. První roku 1941 a druhá po atentátu na Heydricha roku 1942. V dubnu 1941 odstoupil z funkce starosty Fr. Sosík a nově zvolený starosta Tomáš Žák nebyl ve své funkci potvrzen německým oberlandratem v Olomouci. Vedoucí funkci pak v okleštěné obecní samosprávě vykonával náměstek Hynek Žák. Roku 1941 musela být odevzdána obecní kronika na okresním úřadu. Roku 1942 byl odvezen zvon z místní zvoničky, bylo ovšem zjištěno že je špatné kvality a tak byl v červnu téhož roku na žádost obce vrácen. V Alojzově byly tři oběti perzekuce: František Dragoun (udán, že ukrývá neohlášenou starožitnou pušku; mučen, vězněn, vrátil se, ale brzy zemřel), Bohuslav Hruban (obviněn, že je na listině dárců pro pozůstalé zatčených a umučených; odvezen do koncentračního tábora ve Flossenburgu, zahynul zřejmě na pochodu smrti z tohoto tábora do Dachau) a Vincenc Vysloužil (zatčen pro odbojovou činnost; zemřel asi na pochodu smrti z Vratislavi). I přes tuto perzekuci se ve vesnici našla řada lidí, kteří pomáhali partyzánským skupinám působícím v okolí. Celou noc z 9. na 8. května projížděla přes Alojzov prchající německá armáda. 9. května o půl osmé ráno přijela do Alojzova spojka Rudé armády zvěstující konec válečných útrap.
Rok 1945 a osvobození naší vlasti Sovětskou armádou přinesly závažné změny do života alojzovských. Konfiskace cizácké půdy v pohraničí umožnila pěti alojzovským rodinám získat tam půdu. Znárodnění průmyslu v říjnu 1945 a centralizace oděvnictví v Prostějově umožnila dalším alojzovským občanům získat stálé zaměstnání (především v OP Prostějov). V čele obce stanul v květnu 1945 místní národní výbor. První tři týdny byl v čele dřívější starosta Hynek Žák. Po něm se stal předsedou MNV Jan Hlaváč, který se však v září odstěhoval do pohraničí. Ve volbách roku 1946 byl do čela MNV zvolen Antonín Slezák (lidová strana) a místopředsedou byl zvolen Petr Žák (KSČ). V Alojzově byla zřízena telefonní hovorna. V roce 1947 se začalo s výstavbou kanalizace o které se jednalo již před druhou světovou válkou. I přes dílčí problémy, spojené s neúrodou, došlo po druhé světové válce k zvýšení životní úrovně obyvatel. Občané Prostějova, Olomouce a dalších měst se vzhlédli v pěkné poloze a přírodních krásách Alojzova a začali zde budovat víkendové chaty. Položili tak základ k vytvoření zdejší rekreační oblasti. První sérii žádostí schvaloval MNV v Alojzově roku 1947. V roce 1948 se počet těchto žádostí zvýšil a pokračoval i v dalších letech. Velká většina obyvatel Alojzova se jednoznačně postavila za politiku KSČ. Trvale aktivní byl sbor dobrovolných hasičů, který se roku 1952 přejmenoval na sbor požární ochrany. Pořádal řadu cvičení a postavil novou hasičskou zbrojnici. Požárníci pořádali i taneční zábavy v místním hostinci. Ve staré tradici pokračovala ve své činnosti i místní lidová knihovna vedená členy rodiny Slezáků. Měnila se i tvář obce a to nejen výstavbou a přestavbami. Roku 1949 byla dokončena výstavba kanalizace a roku 1951 byl zřízen místní rozhlas. Snaze o rozšíření nevyhovujících místních komunikací musela ustoupit kaplička a zvonička, která byla v září roku 1957 zbořena. Roku 1958 bylo v Alojzově, po dlouhém přesvědčování místních zemědělců, založeno JZD. Jeho prvním předsedou se stal Alois Svoboda. Z důvodu nedostatečného strojního vybavení a nedostatek prostředků (i přes to byl roku 1958 postaven kravín pro 66 dojnic nákladem 521 356 Kčs) začalo roku 1960 jednání o sloučení JZD Alojzov s družstvem v Určicích. Územní reorganizace státní správy roku 1960 byla zaměřena na její zjednodušení. Alojzov byl v rámci těchto změn přičleněn k Určicím. Dne 30 června 1960 se konala první společná schůze rady MNV a byl převzat společný majetek obou obcí. V Alojzově byl zřízen občanský výbor v čele s Václavem Adamem. K 1. lednu 1961 byla sloučena i družstva. Největší stavební akcí této doby byla výstavba silnice uvnitř Alojzova v letech 1960-1963, která vyřešila problém rozbahněné návsi. Roku 1968 byl vyasfaltován i průtah silnice Určice-Myslejovice Alojzovem. Ve druhé polovině 60. let byl u Alojzova postaven televizní přenašeč a opravena požární nádrž. Roku 1968 se opět objevily tendence k osamostatnění obce. V sedmdesátých a na počátku osmdesátých let se Alojzov opět měnil co do výstavnosti obce. Řada starších domů byla nově postavena či přestavěna. V červenci 1977 byla otevřena nová moderní prodejna Jednoty. Ve starém lomu bylo zřízeno zahradnictví. Roku 1980 měl Alojzov 243 obyvatel.
K osamostatnění obce došlo až 1. března 1990.V listopadu se konaly volby do obecního zastupitelstva. Starostou se stal Jiří Marcián, zástupcem Zdeněk Navrátil. Hospodářkou obce je již od jejího osamostatnění pí. Jana Hasníková. Roku 1993 bylo dokončeno budování obecního vodovodu. Ve volbách roku 1994 byl starostou opět zvolen Jiří Marcián. V tomto volebním období bylazrekonstruována budova obecního úřadu. V listopadu 1998 byl opět ve volbách do obecního zastupitelstva zvolen starostou Jiří Marcián. V následujícím volebním období byl vybudován plynovod. Ve volbách v listopadu 2002 byl starostou zvolen Jaroslav Zika a na místo místostarosty byl zvolen František Pernica. V roce 2003 proběhlo v Alojzově referendum o vstupu do EU s 65% účastí, 77% zúčastněných voličů bylo pro vstup. V roce 2004 se stala novou hospodářkou obce paní Pechová.
