Historie obce Praha-Březiněves
První písemná zmínka pochází z roku 1159. Toho roku daroval král Vladislav I. Březiněves s polovinou lesa Ládví a s dvorem Hovorčovice komendě křížovníků svatého Jana s bílou hvězdou. V době husitských válek přešla obec do světských rukou, ve kterých zůstala až do poloviny 15. století. V roce 1461 se znovu vrátila do vlastnictví Řádu johanitů. V době bělohorských bouří se jí zmocnili stavové. Roku 1620 byla Březiněves prodána Janu Petráčkovi z Vokounštejna, který ji po bitvě na Bílé hoře musel bez náhrady vrátit církvi.
Roku 1630 získal dvůr Mikuláš Kekula, rytíř ze Stradonic. Když po saském vpádu zemřel, došlo k zabavení jeho majetku a polovina březiněveského dvora byla roku 1634 předána Albrechtovi z Valdštejna. V roce 1691 byla Březiněves vrácena původním majitelům, tedy Řádu johanitů, později nazývanému Řád maltézských rytířů. Úzká vazba mezi maltézskými rytíři a historií obce se promítla mimo jiné také do erbu Březiněvsi, v jehož spodní části se nachází typický osmihrotý maltézský kříž.
Vývoj osídlení Březiněvsi lze vystopovat z archivních dokumentů a statistik. V roce 1785 měla obec 17 domů, roku 1843 zde bylo 21 domů a 213 obyvatel, roku 1857 žilo ve 20 domech 209 obyvatel a roku 1886 pak ve 24 domech 245 obyvatel.
Zásadní změna v rozvoji Březiněvsi nastala po roce 1919, kdy Národní shromáždění přijalo záborový zákon, jenž zahájil pozemkovou reformu. Jejím výsledkem bylo odebrání větší části pozemků šlechtě a církvi. V důsledku zákonného rozdělení zabrané půdy mohly být zahájeny příděly i ke stavebním účelům. V Březiněvsi byla takto vyčleněna část pozemků Řádu maltézských rytířů a od roku 1925 začala výstavba rodinných domů, která pokračovala až do velké hospodářské krize ve 30. letech.
