Historie obce Radonice
Nejstarší písemná zpráva o obci pochází z roku 1196. Vztahuje se k příchodu cisterciáckých mnichů z bavorského kláštera Waldsassen, které na své panství povolal Milhost z Mašťova asi v roce 1191. Milhostovu darovací listinu totiž spolupodepsal 20. 6. 1196 jako svědek rovněž Ojíř z Radonic (Hogir de Radonitz). Také další písemné dokumenty se týkají různých listin, v nichž jsou uvedeni radoničtí obyvatelé: v r. 1239 Vít a Mikuláš z Radonic, v r. 1260 Řivín z Radonic, v r. 1316 Svatoslav z Radonic, v roce 1360 Visemir a Ješek z Radonic. V roce 1397 se vedl u zemského soudu spor mezi Anežkou, vdovou po Henšikovi z Radonic a Ojířem z Očedělic o dědictví v Radonicích. Ojíř z Očedělic spor vyhrál a prokázal nárok na dolní a horní Radonice. Ojířův majetek - poplužní dvůr v Radonicích i s poddanými a úroky měl v roce 1406 v držení Jindřich z Mašťova a posléze byl jako půjčka přidělen Vyšehradskému zámku.
Brzy po vypuknutí druhé světové války přicházeli do našeho kraje váleční zajatci a totálně nasazení lidé z okupovaných zemí. V Radonicích bylo umístěno pracovní komando č. 3297, spadající pod Stalag XIII B Weiden. Válečné zajatce hlídal německý strážní oddíl 2/804 ze Žatce. V Radonicích bylo ubytováno 35 Francouzů v bývalém cukrovaru, ve Vintířově 23 francouzských zajatců v hospodářské budově u zámku, v Radechově jich bydlelo 16 v čp. 1, ve Žďově bylo 20 Francouzů v čp. 6, v Kojetíně 31 v čp. 6, v Miřeticích 20 v čp. 18. Pracovali převážně na šachtě a u místních sedláků. Mnozí se tu seznámili s děvčaty z východních okupovaných zemí, které sem byly nasazeny na práci, a tak se hned v květnu 1945 konala na obecním úřadě v Radonicích za přítomnosti úředních tlumočníků řada francouzsko - polských, ukrajinských, ruských a německých svateb. V úplném závěru války na konci dubna 1945 prošlo Radonickem několik transportů vězňů, které hnaly německé stráže ze železniční zastávky u kaolínky v Kadani přes Radonice dál na západ. Jeden asi stočlenný pochod smrti šel směrem na Mašťov, druhý v počtu asi 400 lidí šel směrem na Žďár, ale jeho stopa se na Doupovsku ztrácí. Na území Radonic bylo zastřeleno pět zajatců a místní hrobník Goldhan je provizorně pohřbil na okraji pole proti hřbitovu. Když se v roce 1947 prováděla exhumace obětí, bylo zjištěno, že všechny byly střeleny do týla. Nepodařilo se je identifikovat. Jsou jako neznámé oběti války 1939-1945 pohřbeny na radonickém hřbitově.
