Historie obce Horní Řasnice
Horní Řasnice se ve starých pramenech vyskytuje jen pod označením Bärnsdorf nebo Bernsdorf, což se vysvětluje zkomolením slova Bernhardsdorf, tedy Bernhardova vesnice. První písemná zmínka o ní je z roku 1381 a nachází se stejně jako u Dolní Řasnice ve frýdlantském urbáři. Poloha obou vsí rozložených na stejnojmenném potoce podél téže dávné cesty z Frýdlantska na severovýchod i zhruba stejné půdní podmínky se podílely i na podobě jejich osudů. Horní Řasnice však měla vlastní kostel Početí Panny Marie, jehož gotický původ je ještě znát v klenbě presbytáře i na vítězném oblouku a je potvrzen nejstarší zmínkou v míšeňských církevních zápisech z roku 1346.
Pohromy husitských tažení a třicetileté války postihly obě vsi stejnou měrou a obdobně probíhala i násilná rekatolizace. Do Bernsdorfu sezvala protireformační komise poddané na rychtu 10. a 11.května 1651. Žilo tu tehdy 296 obyvatel, dostavilo se jich však jen 83, vyslechli misionáře, na nic se neptali, na kladené otázky neodpovídali a rozešli se domů. Podle dalšího soudobého pramene zde mělo být 47 katolíků (36 mužů a 11 žen), ale v roce 1654 zůstalo obydleno jen 5 usedlostí, zatímco 84 jich majitelé pro víru opustili a odešli ze země. Po sto letech se však i tyto rány zhojily, takže v roce 1790 v obci zase stálo 110 domů. Tento příznivý vývoj pokračoval díky rozvíjejícímu se průmyslu v blízkých Jindřichovicích pod Smrkem, neboť tamní firma E.Heintschel zřídila v Horní Řasnici pobočnou továrnu vyrábějící pánské i dámské látky a potištěné i tkané šátky, v níž bylo před 1.světovou válkou zaměstnáno na 1400 lidí. Také tento podnik byl postižen válkou a poválečnou krizí a poznamenán těžkostmi v odbytu zboží na zahraničních trzích. Produkce byla omezována a v době velké hospodářské krize postupně zastavena. Když se budova továrny měla začít v srpnu 1938 bourat, poukazovaly na to henleinovci jako na důkaz protiněmeckého postupu československé vlády, která prý ničí průmysl v pohraničí. Nakonec zůstal objekt zachován a po 2.světové válce v něm podnik Severka vyráběl až do konce roku 1950 pracovní oděvy. Potom zde byla zřízena betonárka produkující hlavně panely a železniční pražce a využívající nedaleké pískovny.
Srbská se během svých dlouhých dějin lišila od většiny okolních vesnic hned v několika směrech: už její jméno bylo po druhé světové válce zvoleno jako připomínka slovanského původu prvních obyvatel této lokality v ranném středověku. Ten připouštějí i němečtí vlastivědní badatelé a mají ho za doložený v někdejším německém názvu Windischendorf (1482), tedy ve slovanských Vendů. Z toho pak vzniklo později vžité pojmenování Wünschendorf. Další zvláštnost spočívá v tom, že ačkoliv Srbská byla již v 15.století lenní vsí, nestál zde nikdy poplužní dvůr, na němž by místní obyvatelstvo muselo konat roboty. Za to však byla obec po dlouhou dobu spojena s vesnicemi za dnešními hranicemi - se Schadewaldem (dnes Smolnik) a Oertmannsdorfem (Szyszkowa). Nejstarším držitelem lenního statku byla lužická šlechtická rodina Döbschitzů, z nichž je nejznámější Georg von Döbschitz (1552 - 1632). Byl od mládí ve službách frýdlantského Melchiora z Redernu a doprovázel ho ve Francii a Nizozemí (1571, 1572), potom v Německu (1575). A nakonec v Uhrách při bojích proti Turkům v 90.letech 16.století. Tento válečnický způsob života mu nedovolil založit si rodinu, a tak po jeho smrti přešla Srbská na hejtmana frýdlantského panství Heinricha Griessela a pak na dalšího hejtmana Christopha Straucha von Blumenthal. To, že léno měli v držení tito přední gallasovští úředníci, svědčí o výnosnosti statku. Že byla obec i lidnatá, dosvědčuje údaj z 10.června 1651, kdy se k náboženskému „pohovoru" s jezuitským misionářem dostavilo 78 místních obyvatel, vyslechli ho, ale na rozdíl od jiných vesnic odtud masově neemigrovali, neboť v roce 1654 zůstaly z někdejších 38 usedlostí jen 2 pusté. Držitelé statku - od r.1655 někdejší sekretář hraběte Matyáše Gallase Johann von Püchler - neprováděli zřejmě rekatolizaci na samých hranicích s protestantskou Lužicí do krajnosti a tolerovali protestanty, kteří navštěvovali bohoslužby v blízkém městě Marklissa (Leśna). V r.1666 se stal majitelem Srbské Johann Jakob Roerich von Kleinberg, jehož potomci ji drželi do roku 1722, kdy jí Gallasové vykoupili a spojili s frýdlantským panstvím. Srbská sice byla typickou zemědělskou vesnicí, ale v r.1653 se zde na 12 stavech provozovala i domácká výroba plátna a o 8 let později tu pracovalo již 28 stavů. Obraz obce, jíž vévodí barokní kaple Panny Marie Sněžné z doby kolem r.1724, kdy se tu s podporou frýdlantské vrchnosti začíná silněji prosazovat katolická víra, doplňovala rychta panský pivovar a 4 rybníky. Poddaní však pociťovali vrchnostenský tla velmi silně, takže se proti němu vzepřeli již v 50.letech 17.století a znovu v r.1706. Jejich zástupci však byli na Hrubé Skále donuceni slíbit krajskému hejtmanu poslušnost. Dva z nich dokonce skončili ve vězení, podařilo se jim však uprchnout. Mezi zvláštnosti Srbské patří i skutečnost, že až do 18.století tvořili většinu obyvatel protestanti a teprve v jeho průběhu se na nově přidělované půdě začali usazovat katoličtí poddaní. Tato dvojakost měla odraz i ve školských poměrech. V r.1689 ve vsi působil protestantský učitel, když pak ale přibývalo dětí z nových katolických rodin, bylo nutno zavést výuku i tohoto náboženství, což se po několik týdnů řešilo účastí dětí na vyučování v jindřichovické škole. Poměry si však posléze vynutily existenci dvou škol (katolické a evangelické), původně umístěných v různých obytných domech. Tento stav trval do r.1808, kdy byla postavena nová škola pro děti obojího vyznání. Zhruba stovka žáků tak měla zajištěnu výuku ve své víře, jak to později stanovil zákon. Nová budova dvojtřídky pochází z r.1902. poloha na hranici předurčila Srbskou za sídlo celních a finančních úřadů. Pomník u celnice připomíná tragickou událost z 23.9.1938, kdy se tři celní úředníci stali obětí přepadu nacistických diverzantů.
