Historie obce Žiželice
Dnešní název obce se vyvinul z původního označení Žuželice podle slovanského kmene Žuželiců, který v ranném středověku obýval území obce.
První zmínka o vsi pochází z roku 1052 v „boleslavském listu", kdy byla jejím obyvatelům uložena povinnost odvádět určité množství sladké kaše. Obec patřila vždy k hradu v nedalekém Hradišťku, a tak je spolu s hradem získal roce 1270 Dětoch z Třebelovic a Hradištka. Dětoch byl významným šlechticem, který v roce 1304 bojoval spolu s králem Václavem II. proti Albrechtovi Rakouskému u Kutné Hory. Za to mu král potvrdil právo na hradištské panství. Pro Žiželice je významný rok 1321, kdy byly za pomoc obyvatel při obraně hradu v Hradišťku povýšeny Dětochem na poddanské městečko s různými privilegii a městským znakem. Z neznámých důvodů do obvodu nového města nebyla zahrnuta severozápadní část původní obce zvaná Velká strana.
Nové sídliště bylo vyměřeno jihovýchodně od původní zástavby na levém břehu Cidliny, nebyla ovšem prokázána existence opevnění. Jeho jádro dodnes tvoří malé, téměř čtvercové náměstí, jímž od severozápadu k jihovýchodu prochází hlavní komunikace. Po Dětochově smrti zdědil hradišťské zboží Petr z Rožmberka, který po roce 1347 přestavěl původně zřejmě dřevěný kostel sv. Prokopa. Všechna dosavadní městská práva byla potvrzena králem Vladislavem Jagelonským v roce 1502, navíc Žiželice obdržely právo trhové, mýtné a hrdelní.
Nejhorší časy nastaly v době střídavých bojů okolo roku 1422 po porážce krále Zikmunda u Německého Brodu (11. 1. 1422). Tehdy Pražané v roce 1425 vypálili Žiželice a je div, že se obec opět obnovila. Údajně přežila asi jen třetina obyvatel. Snad ještě důkladněji poničili obec Švédové na konci třicetileté války.
V 17. století se Žiželice staly součástí chlumeckého panství Kinských, ale veškerá stará práva si udržely i v nadcházejícím období; naposledy je v roce 1796 potvrdil císař František I. V roce 1798 postihl město velký požár, který poničil většinu budov, včetně staré radnice a kostela sv. Prokopa. Znovu město vyhořelo v roce 1830 a obnoveno bylo již pouze ve skromnějším rozsahu. Po zrušení patrimoniální správy po roce 1848 se Žiželice osamostatnily.
Bouřlivý rozvoj průmyslu v 19. století zvýšil nároky na dopravu. Tehdy začal prudký rozvoj železnic. Trať z Velkého Oseka na východ měla původně vést přes Žehuň a přes Žiželice. Jenže zejména žiželická veřejnost se neústupně postavila proti železnici, a tak byla trať položena na pravý břeh Cidliny, kudy vede dosud. Tím Žiželice přišli o výhodné dopravní spojení. Naopak železnice velmi silně podpořila rozvoj Chlumce nad Cidlinou a Žiželice rychle ztrácely na významu. V roce 1871 byl v Žiželicích uveden do provozu cukrovar. Ale ten již v roce 1873 zkrachoval, převážně i pro značnou vzdálenost od dráhy. Tovární objekty cukrovaru zakoupili dva majitelé z Vídně, kteří zde začali provozovat textilní výrobu. Ta byla postupně modernizována a rozšířena tak, že v roce 1908 zaměstnávala 278 tkalců.
Za 1. světové války byla však výroba omezována a v roce 1917 nadobro zanikla. A tak po 1. světové válce byly Žiželice převážně zemědělská obec malých rolníků, přičemž velká část z nich měla nějaké další zaměstnání, často i mimo Žiželice
V letech 1850–1960 byly Žiželice součástí okresu Nový Bydžov, po reorganizaci státní správy v roce 1960 byly přiřazeny do okresu Kolín, jehož součástí jsou dodnes.
Znak a vlajka obce
Znak byl Žiželicím udělen v roce 1321 králem Janem Lucemburským při jejich povýšení na město. Jeho základem je pečetní znamení majitele panství Dětocha z Třebelovic, které tvoří dva zkřížené meče v červeném poli a nad nimi královská koruna. Znak nebyl v novodobé historii obci potvrzen, neužívá ani vlajku.
Žiželice již nezískaly ztracený městský statut, dnes jsou samostatnou obcí, jejich součástí jsou obce Hradišťko II, Končice s obcí Zbraň, Kundratice a Loukonosy.
