Historie obce Tichá
Název obce Tichá se v pramenech objevoval v různých, často i zkomolených tvarech. Poprvé se Tichá zapsala do historie v roce 1359, a to hned dvakrát. V latinské verzi listiny se totiž vyskytuje název Teychow et Nouumteychow, tj. Tichá a Nová Tichá.
Z oblasti výtvarného umění se do historie Tiché nesmazatelně zapsal její rodák – malíř, grafik a dřevorytec Leopold Parma (1891–1968). Opačný pól představovala Alžběta (Bětka) Fojtíková jako lidová malířka, jejíž obrázky na skle jsou dodnes pýchou řady tichavských domácností. V Tiché se narodil i pozdější holešovský sbormistr Josef Blažek (1850–1917 v Kroměříži) a jako varhaník zde působil Ferdinand Vojtek z Frenštátu pod Radhoštěm (1872–1945). Při návštěvách Hukvald zavítal občas také do Tiché hudební skladatel Leoš Janáček (1854–1928) a Tichá se stala místem, kde si zapsal tanec Kolo. V obci Tichá se narodil lidový básník a výtvarník Josef Štefek (1901–1980).
Do obce Tichá zavítal nositel Nobelovy ceny za literaturu básník Jaroslav Seifert, který své dojmy z návštěvy starého dřevěného kostela prezentoval v básni "V tichavském kostele".
Jaroslav Seifert: V tichavském kostele
Na kůru kvílí ještě píšťaly,
kostel se prázdní, nikoho tu není.
Jen šmouhy vůně, které zůstaly,
vznášejí se tu svatým na rameni.
Chvilkou je slyšel praskot trámoví,
o které zlehka opírám si hlavu,
jako bych čekal, že mi odpoví.
Však slyším v něm jen tichý hukot splavu.
To šumí Lomná někde blízko hor,
jež dneska ráno růžový šat měly.
Kdo to však mluví? Už je prázdný chór,
varhany v tichu dávno oněměly.
Venku je jaro; opřen o vánek
pták, celý v černém, sedí tam a píská.
To asi země ústy studánek,
to asi stromy ševelí sem zblízka.
Včera tu byla svatba; na zemi
našel jsem snítku myrty, byla svěží.
Zavírám oči a ať zdá se mi,
že mi teď někdo kolem krku leží.
Kdopak ti, řeko, ráno navlékal
na nízké břehy věnečky a kvítí?
Kus života bych dneska za to dal,
tvou ruku ve své v této chvíli míti.
Však dobře vím, že už mi žádná z těch,
po kterých někdy ohlížím se kradí,
nenechá navždy ústa na svých rtech
a sbohem pošle usměvavé mládí.
Tys přece přišla ke mně zpomala
a já ti dlaní sevřel ruce spěšně.
Ještě že jsi se na mě usmála,
ještě že kvetou podél cesty třešně.
Přitiskl jsem ti tvář svou na vlasy,
neviděl nic než ohbí dívčí paže.
Nu dobře, ať jen tvář svou schová si,
třpytivé oči ani neukáže.
Ať jsou to květy nebo jenom sníh,
ať celý kostel se tu se mnou točí,
jen když ji držím pevně v rukou svých!
A teď, a teď - teď otevírám oči.
Jen šmouhy vůně, které zůstaly,
vznášejí se tu svatým na rameni.
Na kůru kvílí ještě píšťaly,
kostel se prázdní, nikoho tu není.
