Památky a zajímavosti Buchlovice
Zámek v Buchlovicích
Známá pověst vypráví o buchlovském hradním pánu Janu Dětřichovi z Petřvaldu, který prý nechal postavit buchlovický zámek manželce Anežce Eleonoře z Colonna-Felsu, aby jí připomínal příjemný slunný pobyt v obdobné stavbě v její rodné Itálii. Ve skutečnosti ale měla dotyčná přijít odněkud z Tyrol ze stejného nehostinného hradu, jakým byl Buchlov. Realizace zámku a přilehlé zahrady zásadně změnila situaci jižní části obce, kde nadobro zmizela historická zástavba statků.
Barokní zámecký komplex tvoří dvě protilehlé budovy, z nichž horní, Flora, sloužila hospodářským účelům. Obě svírají čestný dvůr s centrální kašnou. Střed dolní části zaujímá oválný reprezentační sál. Jeho malířská výzdoba je opatřena dekorativním letopočtem 1701 nebo 1707, který bývá považován za rok dokončení dolní budovy. Vybavení reprezentačních a obytných prostor vznikalo během dvou století. Současnou podobu nabyl zámek až v prvních dvou desetiletích minulého století. Na venkovních i vnitřních úpravách se podíleli architekti Otmar Leixner a Dominik Fey. Autorství původního návrhu stavby z konce 17. století bývá přisuzováno několika stavitelům. Někteří uvádějí Domenica Martinelliho, jiní Jana Bernarda Fischera z Erlachu, Mořice Grimma či Baltazara Fontanu.
Spolu se zámkem vznikala i zahrada, řadící se k nejvýznamnějším svého druhu v naší vlasti. K původnímu parku ve francouzském stylu později přibyla jeho anglická část, založená, na rozdíl od předešlé, na nepravidelném střídání lučin, skupinek jehličnanů a listnanů, s významným podílem exotických dřevin. Prvními buchlovickými zahradníky byli na rozhraní 17. a 18. století Jan Matějátek a Bartoloměj Novotný. Na zásadním, odborném uspořádání 19hektarové zahrady se podíleli mezi léty 1875-1928 Bedřich Böhm a Josef Valík.
Buchlovický zámek není proslulý jen svým atraktivním vzezřením. Do historie doslova celé Evropy se vryla v prvním desetiletí 20. století jedna neblahá událost, která se odehrála právě zde, v rezidenci vysokého politika Leopolda II. Berchtolda. Ve dnech 15. a 16. září 1908 umožnil v Buchlovicích tajné jednání rakousko-uherského ministra zahraničí Aloise Lexy Aehrenthala a jeho ruského protějšku Alexandra Petroviče Izvolského. Předmětem schůzky byly problematické poměry na tehdejším Balkáně, o který jevily obě mocnosti zištný zájem. Výsledek buchlovického jednání se dostavil již po několika dnech. Došlo k rakouské anexi území Bosny a Hercegoviny, která stála na počátku řetězce osudných událostí, jež vyvrcholily vypuknutím první světové války v létě 1914.
Hrad Buchlov
Z dominantní hradby chřibských lesů na severozápadním horizontu moravského Slovácka vystupuje trojvrší Holého kopce, Modly s kaplí sv. Barbory a strohá silueta Buchlova.
Založení hradu a jeho stáří zůstává poněkud zahaleno a bývá posouváno někde před polovinu 13. století. Původní objekt byl tvořen dvěmi hranolovými věžemi, jižním jednopodlažním palácem a pozdější přístavbou raně gotické kaple. Ta byla opatřena zdobenými kamenickými články s kamenickými značkami tehdejších mistrů, shodnými se značkami na článcích nedaleké velehradské baziliky, založené moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem již počátkem 13. století.
Název Buchlova se objevuje poprvé v přídomku se jménem Protivy, zastávajícího zde patrně místo purkrabího, vedle něhož zde vykonával funkci správce okolních lesů, polí, luk a rybníků Albert ze Zdounek. O následujících jménech spojených s Buchlovem listinné prameny mlčí a až roku 1356 čteme o Havlovi z Buchlova a o buchlovském purkrabím Hartmanu ze Střítěže. Z dalších zpráv předpokládáme držení hradu, coby královského zboží, moravskými markrabími až do samého závěru 14. století. V politicky nestabilních dobách, za vlády krále Václava IV. na rozmezí 14. a 15. století, začal být Buchlov, jako řada ostatních hradů, postupován markrabětem do zástavy jeho věřitelům, k nimž pravděpodobně od roku 1422 patřili bratři Hanuš a Jindřich z Lichtenštejna. Poté se objevují jako zástavní pánové hradu další příslušníci téhož rodu, bratři Jiří, Jan, Kryštof, Hartneid a jejich synovec Oldřich.
Počátkem 15. století dochází k rozšíření Husova učení a husitství i na Moravu. Učení obracející se proti nastřádaným prohřeškům a hříchům představitelů katolické církve nalezlo spoustu příznivců rovněž v kraji pod Buchlovem a po vzoru českého Tábora začali tito moravští husité, pod vedením kněží Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic, budovat Nový Tábor na ostrově řeky Moravy nedaleko Nedakonic, odkud pořádali výpady do širokého okolí. Bez povšimnutí možná nezůstal ani Buchlov se silnou královskou posádkou.
Po Lichtenštejnech přichází na hrad Stibor ze Stibořic, zástavní páni z Mošnova, z Vajtmile, z Landštejna, z Postupic, Jan Boček Kuna z Kunštátu, páni z Cimburka a ze Zahrádky. Za Cimburků vzniklo na Buchlově několik reprezentačních pozdně gotických sálů, které jsou jeho chloubou dodnes. Roku 1511 obdržel hrad se všemi privilegii velmož Arkleb Trnavský z Boskovic, který jej ale pro právoplatnost stávajících zástavních práv pánů ze Zahrádky de facto nikdy nepřevzal. Skutečně prvními soukromými majiteli hradu byli Žerotínové a od roku 1542 Zástřizlové, vlastnící zboží plných sto let. Za jejich vlády Buchlov doznal zásadních změn a podoby, v jaké jej prakticky spatřujeme dodnes. V první polovině 17. století přišli Petřvaldové, kteří přesídlili natrvalo do buchlovického zámku a počátkem 19. století hrabata Berchtoldové z Uherčic. Ta hrad, jako muzeum, zpřístupnila veřejnosti.
Další významnou památkou Buchlovic je farní kostel sv. Martina s náhrobky Zástřizlů přenesené z kaple sv. Alžběty.
Zajímavý je osud soch sv. Cyrila a Metoděje a sv. Petra a Pavla, které jsou umístěny před kostelem. V roce 1908 je zakoupil Leopold II. Berchtold v Brně, když byly při regotisaci sejmuty z průčelí svatopeterského dómu. Hodnotné barokní sochy jsou dílem olomouckého sochaře Ondřeje Zahnera z roku 1748.
Jednopatrová budova fary (č. p. 279) naproti kostela pochází z roku 1672.
Kříž u kostela pochází z 19. století.
Kaple sv. Alžběty byla roku 1519 postavena jako kostel Českých bratří a zasvěcení sv. Alžbětě získala až po předání katolické církvi a přestavbě v roce 1644. Později sloužila i jako vojenský sklad a církevním účelům byla navrácena ve 40. letech 20. století. Při vnější zdi kaple byl na vlastní přání pohřben mezi prostý lid Bedřich Všemír Berchtold.
Socha sv. Jana Nepomuckého při silnici pochází z 18. století.
