Historie obce Hluk
Hluk byl prý pojmenován podle toho, že jeho obyvatelé při blížícím se nebezpečí zapalovali na návrší ohně a dělali velký hluk, aby varovali lid. Někteří tvrdí, že Hluk dostal své jméno od luk, kterých bylo v okolí mnoho, jiná verze říká, že podle potoka Okluky. Jméno bývá spojováno také s Luckým polem a s hlučně a stále vřící vodou pod Babíma horama.
Hluk, latinsky Hlucium (odvozeno od hlučně tekoucí vody) je jednou z nejstarších osad naší vlasti. Leží v oblasti starého osídlení doloženého archeologickými nálezy již 2000 - 2500 let před Kristem. Jeho jméno je často spojováno s Luckým polem, uváděným v Kosmově kronice v letech 1099 a 1116. Byl součástí Lucké provincie jako zeměpanská ves a v roce 1294 jej držel Oldřich z Hradce. Po jeho smrti připadl opět králi a král Václav II. daroval Hluk v roce 1303 Zdislavu Měšcovi. Tehdy se zde též uvádí dřevěná tvrz.
Od 14. století držela původně samostatný hlucký statek střídající se drobná šlechta. Od roku 1460 to byli Zástřizlové - až do roku 1506, kdy získali Hluk páni z Kunovic. V roce 1559 je zde pan Jaroslav z Kunovic, jak je uvedeno na erbu v jižní části nádvoří tvrze. Po jeho smrti byl majitelem jeho bratr Jetřich a v roce 1625 koupil ostrožské panství i s Hlukem Gundakar z Lichtenštejna. Tam Hluk náležel do zrušení patrimoniální správy. Roku 1663 byl celý Hluk i s dvorem vypleněn při tureckém nájezdu. Stejná vojska pustošila kraj í v r. 1683. K dalším útokům, tentokrát kuruckých vojsk Ference Rákocziho došlo v letech 1703, 1705, 1708 a 1709. V letech 1663, 1709, 1838 a 1857 Hluk opakovaně vyhořel.
Někdejší ves byla v r. 1525 povýšena králem Ludvíkem I. Jagellonským na městečko a v roce 1970 na město.
Osobnosti, jejichž život a tvorba jsou spojeny s městem: František Kožík - spisovatel (proslavil hluckou tvrz románem Na dolinách svítá), Antonín Zelnitius - učitel, archeolog, František Omelka - prozaik, Dominik Černý - malíř malující hlucké kroje, Jan Smital - malíř, František Hořínek - učitel, kronikář, napsal knihu Slovácké městečko Hluk (1937).