Historie obce Ústrašice
Poprvé je obec připomínána v roce 1405, kdy ji držel Václav Tóma z Ústrašic. Další dochovaná zpráva pochází až z roku 1454, kdy v ní Přibík z Dobronic získal jakousi odúmrť. V 16. století ves náležela rodu Kraselovských z Kraselova, z něhož bratři Václav, Zdislav a Mikuláš ji prodali Volfu st. Hozlauerovi z Hozlau, který pak Ústrašice připojil ke Bzí. Po něm ves držel jeho syn a následně vnuk Volf ml. Hozlauer, který zde pravděpodobně postavil tvrz. Tu pak s dvorem a vsí prodal svému bratru Petru Pavlovi ml. Hozlauerovi, od něhož roku 1616 celé zboží odkoupil Petr Vok Kořenský z Terešova.
Statek Ústrašice i ves s mlýnem koupil v roce 1630 Matyáš Karel František ze Šternberka a vše připojil ke svému bechyňskému panství. Od té doby také mizí zprávy o zdejší tvrzi. Od roku 1677 patřily Ústrašice k Želči. V držení Lobkoviců byly až do roku 1870 kdy je Karel Lobkovic věnoval své dceři Marii Markétě hraběnce z Harrachu. V roce 1907 Otta Harrach prodal velkostatek v Želči i Ústrašice Františku Maškovi.
Ústrašická tvrz stávala v místech pozdějšího dvora, v jehož severovýchodním rohu bylo možno vidět nad sklepem klenutí - pravděpodobně její jediný pozůstatek.
Říká se že z bývalého dvorského sklepa vede stará, dnes zasypaná podzemní chodba, ústící až u rozcestí silnice z Plané do Želče.
Hozlauerové z Hozlau byli starou českou rodinou německého původu, která pocházela z tvrze Hozlau na Chebsku. V jejich erbovním štítu, rozděleném pokosem i pošikem se střídalo červené a stříbrné pole. Nad přilbou pak byl zlatý snop - symbol svornosti a hojnosti.
Předkové tohoto rodu se v druhé polovině 15. století přestěhovali více do vnitrozemí, zanedlouho jejich potomci zbohatli a rozdělili se do dvou větví. Jeden ze tři bratří - Volf starší - zakoupil na jihu vesnice Bzí, Štipoklasy a Ústrašice a stal se zakladatelem větve Hozlauerů ze Bzí.
Kdysi se obyvatelům Ústrašice říkalo Prameňáci. To proto, že zdejší muži se ponejvíce živili plavením dřeva po Lužnici a Vltavě až do Prahy. Byli to zdatní a otužilí muži. Měli své plavecké písně, kterými si zpříjemňovali namáhavou dřinu. Že nebyla právě nejlépe placena, o tom svědčí dobový popěvek: „Prameňáci jedou, chleba nemají, pod prameny vlezou, kůru žvejkají."
