Historie obce Horní Stropnice
Obec Horní Stropnice bývala původně malou osadou nacházející se na okraji neosídleného pohraničního hvozdu, v území, které věnoval roku 1185 český kníže Bedřich jako léno Hadmarovi z Kuenringu.
Samotná Stropnice vznikla někdy koncem 12. století, v roce 1259 vlastnil její jednu polovinu Vok I. z Rožmberka, druhá část patřila Albertovi z Boršova, jenž se později psal ze Stropnice. Právě v této druhé části vsi stávala až do 15. století tvrz. Jeden díl osady získal následně dědictvím nebo koupí Smil z Hradů a roku 1300 jej prodal vyšebrodskému klášteru. Během první poloviny 14. století byly obě části vsi spojeny, Stropnice se stala městečkem a obdržela vlastní znak.
V roce 1359 ji celou drželi Rožmberkové. Roku 1486 podlehla značná část městečka zkáze při požáru. Po smrti Petra Voka z Rožmberka (1611) zdědili Stropnici společně s novohradským panstvím Švamberkové a v rámci pobělohorských konfiskací přešla roku 1620 do vlastnictví císařského generála Karla Bonaventury Buquoye.
Zdejší řemeslníci obdrželi v roce 1608 rozsáhlá privilegia, později potvrzená Buquoyem. Dobře se tu dařilo tkalcovství, v místě působil až do roku 1895 vlastní pivovar. Po zániku feudálního zřízení se Horní Stropnice stala roku 1849 samostatnou obcí.
Co se týče jejího hospodářského rozmachu, doplatila především na značnou vzdálenost od železnice; zamýšlená trať přímo přes městečko zůstala pouze v projektu. Přesto se z Horní Stropnice stalo centrum podhůří Novohradských hor, vzniklo zde muzeum, spořitelna, pošta, strojní pletárna, sodovkárna, elektrárna, cihelna, pila, cementárna a dařilo se spolkovému životu. Od roku 1888 pracovala zdejší důležitá továrna na výrobu zemědělských strojů. Ačkoli jisté přerušení čilého života městečka přinesl odsun německého obyvatelstva provedený po druhé světové válce, dokázala si Horní Stropnice udržet postavení střediska celé přilehlé oblasti a zůstala výchozím bodem na cestě do Novohradských hor.
